Veřejné statky bez státu

„A kdo by stavěl silnice?“ je asi nejslavnější otázka, kterou slyší každý, kdo pochybuje o státu. Stojí za ní vážný ekonomický argument o veřejných statcích: věcech, které prý trh nedokáže zajistit, protože je lidé mohou užívat, aniž by platili. Tento průvodce se dívá na argument i na mnoho způsobů, jak lidé problém vyřešili bez daní.

Co je veřejný statek?

Ekonomové podle Paula Samuelsona (1954) nazývají statek „veřejným“, když má dvě vlastnosti:

• Nevylučitelnost: jakmile existuje, je těžké zabránit v užívání lidem, kteří nezaplatili. Ohňostroj vidí celé město.
• Nerivalita: když ho užívá jeden, ostatním neubude. To, že se díváte na ohňostroj vy, mi nebrání se dívat také.

Obava se jmenuje problém černého pasažéra. Když si ohňostroj užiju, ať zaplatím nebo ne, proč bych platil? Když takhle uvažují všichni, nezaplatí nikdo a ohňostroj nebude, přestože by každý byl ochoten přispět. Proto, zní argument, musí takové statky zajišťovat stát a financovat je z daní.

Slabiny argumentu

Libertariánští ekonomové upozorňují na několik slabin.

• Doopravdy veřejných statků je málo. Silnice, školy, zdravotnictví, svoz odpadu, a dokonce i většina bezpečnosti jsou vylučitelné: dá se za ně vybírat a na mnoha místech to soukromé firmy dělají. Státy je zajišťují z politických důvodů, ne proto, že by to trh nedokázal.
• Černí pasažéři jsou všude a trh nezastaví. Máte užitek z upravených zahrad sousedů, z cizích vynálezů, z Wikipedie. Společnost je plná pozitivních přelivů, za které nikdo neplatí, a je to tak v pořádku.
• I stát má své černé pasažéry. Lobbisté, dotovaná odvětví a politicky propojené firmy se „vezou“ na daňových poplatnících v mnohem větším měřítku.
• Jak poznat, kolik toho vyrobit? Bez cen nelze zjistit, jak moc si lidé statku placeného z daní skutečně cení. Stát může postavit dálnici, po které nikdo nejezdí, nebo zanedbat tu, kterou potřebují všichni.
• „Málo“ ve srovnání s čím? Skutečné srovnání je mezi nedokonalým dobrovolným zajištěním a nedokonalým státním zajištěním, se vším jeho plýtváním, politikou a chybějící volbou.

Silnice

Většinu silnic v dějinách nepostavily centrální státy.

• Silniční trusty (turnpike trusts). V Anglii 18. a 19. století stavělo a udržovalo silnice placené mýtem víc než tisíc místních trustů. Vytvořily velkou část sítě, po které se valila průmyslová revoluce.
• Soukromé silnice dnes. Švédsko má desítky tisíc kilometrů soukromých silnic, které spravují místní silniční spolky; náklady sdílejí jejich členové, většinou lidé, kteří podél nich bydlí. Mnohé dostávají veřejný příspěvek, ale správa je místní a dobrovolná.
• Placené dálnice. Mnoho dálnic ve Francii, Itálii a jinde stavějí a provozují soukromí koncesionáři a financují je z mýta.
• Soukromé ulice. Ve městě St. Louis v americkém Missouri existují od 19. století soukromé ulice vlastněné spolky obyvatel. Architekt Oscar Newman v 70. letech zjistil, že jsou klidnější a bezpečnější než srovnatelné veřejné ulice v okolí.

Ve svobodné společnosti by se silnice mohly financovat mýtem (dnes snadno vybíraným elektronicky), developery, kteří vědí, že pozemek s přístupem má vyšší cenu, obchody a firmami, které potřebují, aby k nim zákazníci dojeli, a spolky obyvatel.

Majáky

Učebnice ekonomie desítky let používaly maják jako dokonalý veřejný statek: lodi nelze zabránit, aby světlo viděla, takže soukromě by ho nikdo nepostavil. Pak se v roce 1974 Ronald Coase (později nositel Nobelovy ceny) podíval na skutečnou historii v eseji The Lighthouse in Economics. Zjistil, že mnoho anglických majáků postavili a provozovali soukromníci a financovali je z majákových poplatků vybíraných od lodí v přístavech. Učebnicový příklad se ukázal jako učebnicová chyba. Pozdější výzkum přidal výhradu: Elodie Bertrandová (2006) ukázala, že soukromí majitelé potřebovali ke stavbě majáku královské privilegium a poplatky se vybíraly s podporou státu. Debata pokračuje, ale maják už není tím čistým příkladem, jakým ho učebnice dělaly.

Jak funguje dobrovolné zajištění

Vyloučení neplatičů

Nové technologie z veřejných statků pořád dělají soukromé. Televize byla kdysi „nevylučitelná“; pak přišlo šifrování a předplatné. Za silnice se těžko vybíralo; dnes je elektronické mýto levné.

Balíčky služeb

Mnoho „veřejných“ statků se poskytuje jako součást balíčku. Nákupní centrum zajišťuje ochranu, osvětlení, toalety, úklid i parkování zdarma, zaplacené z nájmů obchodů. Hotely, zábavní parky, kancelářské areály i plánované čtvrti dělají totéž. Ekonom Fred Foldvary v knize Public Goods and Private Communities (1994) ukázal, jak obytná společenství financují ulice, parky a ochranu z členských příspěvků.

Sbírka „všechno, nebo nic“

Proč platit za maják nebo silnici, když nevíte, jestli se přidají i ostatní, a když zaplatí oni, budete je stejně používat zadarmo? Řešením je smlouva „všechno, nebo nic“ (anglicky assurance contract): slíbíte peníze, ale zaplatíte je, jen pokud se vybere celá cílová částka. Nemůžete tedy přijít o peníze za projekt, který nakonec nevznikne. Takhle funguje Kickstarter a další crowdfundingové platformy, které už financovaly statisíce projektů. Ekonom Alex Tabarrok šel v roce 1998 ještě dál: v jeho dominantní smlouvě organizátor při nenaplnění cíle vrátí peníze i s bonusem navíc. Přispět se tak vyplatí za všech okolností: buď projekt vznikne, nebo na tom vyděláte.

Pověst a komunita

Lidé dobrovolně za věci platí pořád, od spropitného přes dary až po open-source software. Linux, Wikipedie i samotný Bitcoin jsou veřejné statky, které budují a udržují dobrovolníci a firmy, které z nich mají užitek.

Pomoc chudým

Nejemotivnější verze otázky zní: kdo by pomohl chudým, nemocným a starým?

Před sociálním státem nebyli lidé zdaleka bezmocní.

• Spolky vzájemné pomoci. V Británii pojišťovaly v 19. a na počátku 20. století „friendly societies“ miliony pracujících proti nemoci, úrazu a nákladům na pohřeb. Ve Spojených státech nabízely bratrské spolky životní pojištění, „spolkové lékaře“, a dokonce sirotčince, jak popisuje David Beito v knize From Mutual Aid to the Welfare State (2000).
• Česká a středoevropská tradice. Dělnické spolky, Sokol, družstva a církevní charity vytvořily v 19. století hustou síť svépomoci. Mnohé z nich byly po roce 1948 rozpuštěny nebo zestátněny.
• Charita. Lidé dávají štědře, když mohou. Soukromé dary dodnes financují nemocnice, hospice, potravinové banky i výzkum.
• Rodina a komunita. Pořád první záchranná síť pro většinu lidí.

Když sociální péči převzal stát, velká část této občanské společnosti uvadla: proč se přidávat ke spolku vzájemné pomoci, když stát „zajistí“? Libertariáni tvrdí, že svobodnější a bohatší společnost by ji obnovila a že dobrovolná pomoc je osobnější, pružnější a méně ponižující než byrokratické dávky.

Těžké případy

Libertariáni přiznávají, že některé statky jsou těžší než jiné.

• Obrana země je nejdiskutovanější. Možné odpovědi najdete v průvodci soukromým právem a obranou.
• Základní výzkum prý potřebuje veřejné financování, ale velkou část ho historicky financovali soukromí mecenáši, nadace a firmy.
• Znečištění lze řešit jako problém vlastnických práv: kdo poškozuje cizí majetek, odpovídá za škodu. Viz vlastnická práva.

Poctivá pozice zní, že dobrovolná řešení budou nedokonalá. Státní řešení také. Otázkou je, který systém se rychleji učí ze svých chyb a který vám dovolí odejít, když vás zklame.

Kam dál

• Právní stránka: soukromé právo a obrana.
• Dějiny: společnosti bez státu v dějinách.
• Jak se stát financuje dnes: jsou daně krádež?