Společnosti bez státu v dějinách

„Nikde to nikdy nefungovalo“ je častá námitka proti společnosti bez státu. Dějiny jsou zajímavější. Po většinu lidské existence žádné státy nebyly a i za posledních tisíc let mnoho společenství udržovalo pořádek, vymáhalo smlouvy a řešilo spory s malou nebo žádnou centrální vládou.

Žádný z těchto příkladů není dokonalou anarchokapitalistickou společností a žádný bychom neměli romantizovat. Dohromady ale ukazují, že právo a pořádek monopol nepotřebují.

Před státem

Státy jsou mladé. Lidé žili stovky tisíc let v tlupách a kmenech bez králů, výběrčích daní a policie. První státy vznikly teprve asi před pěti tisíci lety v Mezopotámii a Egyptě a po většinu dějin zůstávaly velké části světa mimo jejich dosah.

Politolog James C. Scott v knize The Art of Not Being Governed (2009) popisuje, jak horské národy v jihovýchodní Asii, v oblasti, kterou nazývá Zomia, po staletí záměrně žily mimo dosah nížinných států. Volily plodiny, způsob osídlení, a dokonce i ústní místo psané kultury tak, aby se daly těžko zdanit a odvést na vojnu.

Bez státu neznamená bez práva. Mír udržovalo zvykové právo, příbuzenské závazky, stařešinové a prostředníci. Představa, že řád musí být vnucen shora, je sama produktem státu.

Středověký Island (930–1262)

Nejslavnějším příkladem je Islandské společenství. Severští osadníci, kteří opustili Norsko, zčásti aby unikli centralizujícímu králi Haraldu Krásnovlasému, vytvořili společnost se společným právním systémem, ale bez krále, armády, policie a bez daní na veřejné účely.

• Althing. Jednou ročně se svobodní muži scházeli na Althingu, shromáždění pod širým nebem, kde zákonopravce přednášel zpaměti právo a soudy projednávaly případy.
• Náčelníci (goðar). Každý svobodný muž se přidal k náčelníkovi podle vlastní volby a mohl náčelníka změnit. Náčelnictví (goðorð) se dala kupovat, prodávat, dědit i sdílet. Byla bližší soutěžícím poskytovatelům právních služeb než vládcům.
• Soukromé vymáhání. Soudy vynášely rozsudky, ale vymoci je bylo na vítězné straně, s pomocí příbuzných a spojenců. Nárok se dal prodat někomu silnějšímu.
• Odškodnění, ne vězení. Téměř každý zločin, včetně zabití, se trestal pokutou placenou oběti nebo rodině (vergeld). Kdo odmítl platit, mohl být prohlášen za psance, mimo ochranu práva.

Ekonom David Friedman tento systém rozebral ve studii Private Creation and Enforcement of Law: A Historical Case (1979). Společenství trvalo přes tři století a dalo vzniknout islandským ságám, jedné z velkých literatur středověké Evropy.

Skončilo špatně. Ve 13. století se bohatství a náčelnictví soustředila v rukou několika rodů, v době Sturlungů se rozhořelo násilí a v letech 1262–1264 se Islanďané podřídili norskému králi. Zastánci systému upozorňují, že násilí rostlo, jak se soutěživá struktura rozpadala do hrstky kvazistátů; kritici v tom vidí důkaz, že takové systémy jsou nestabilní. Tak či onak, tři sta let je víc, než vydržela většina moderních ústav.

Irské brehonské právo

Víc než tisíc let, až do anglického dobytí v 17. století, se Irsko řídilo brehonským právem, pojmenovaným podle profesionálních právníků, brehonů.

• Irsko se dělilo asi na 150 malých království (túatha), ale králové právo nevytvářeli. Právo byl zvyk lidu, uchovávaný a vykládaný brehony, kteří se vzdělávali v právnických školách a o klienty soutěžili pověstí.
• Stejně jako na Islandu stál systém na odškodnění obětí místo státního trestu a na ručitelích: lidech, kteří ručili za závazky druhých a mohli být povoláni, když dlužník neplnil.
• Historik Joseph Peden ho v práci Property Rights in Celtic Irish Law (1977) popsal jako systém s pozoruhodně malou účastí státu.

Kupecké právo

Když se ve středověké Evropě obnovil dálkový obchod, stáli kupci před problémem: na obchod mezi vlámským soukeníkem a italským bankéřem se nevztahovalo právo žádného krále. Kupci si tedy vybudovali vlastní.

Lex mercatoria (kupecké právo) se rozvíjelo od 11. století. Spory na trzích a v přístavech řešily kupecké soudy, v Anglii zvané „pie powder courts“ podle francouzského pieds poudreux, „zaprášené nohy“, protože soudily cestující obchodníky na místě, často během jediného dne.

• Právo stálo na obchodních zvyklostech, dobré víře a rychlém rozhodování, ne na vůli vládce.
• Vymáhání spočívalo hlavně na pověsti: kupec, který rozsudek ignoroval, zjistil, že s ním nikdo nechce obchodovat.
• Velká část moderního obchodního práva, od směnek po pojištění, vyrostla z tohoto systému. Králové ho později převzali do vlastních soudů.

Ekonom Bruce Benson tento příběh podrobně líčí v knize The Enterprise of Law (1990). Dnes v této tradici pokračuje mezinárodní obchodní arbitráž: firmy z různých zemí si běžně volí soukromé rozhodce místo kteréhokoli národního soudu. Viz soukromé právo a obrana.

„Ne tak divoký“ americký Západ

Westerny ukazují americké pohraničí jako místo neustálých přestřelek. Ekonomové Terry Anderson a P. J. Hill v knize The Not So Wild, Wild West (2004) tvrdí, že skutečnost byla mnohem spořádanější, a to hlavně díky soukromým institucím, které se objevily dřív než vláda.

• Pozemkové kluby a sdružení držitelů nároků evidovaly nároky osadníků a řešily spory o hranice.
• Sdružení dobytkářů vymezovala práva na pastvu, organizovala sháňky a vypořádávala se se zloději dobytka.
• Zlatokopecké tábory si psaly vlastní pravidla pro vytyčování nároků. Když roku 1848 začala kalifornská zlatá horečka, dorazily tisíce zlatokopů na území skoro bez fungující vlády a tábory vytvořily pravidla, která se později stala základem oficiálního horního práva.
• Karavany vozů mířící do Oregonu a Kalifornie si před odjezdem sepisovaly psané ústavy.

Autoři upozorňují, že násilí vzrostlo, když dorazila americká armáda a vládní úřady, zejména v konfliktech s původními obyvateli, které se předtím častěji řešily obchodem.

Pirátské ústavy

I psanci potřebují pravidla. Ekonom Peter Leeson v knize The Invisible Hook (2009) ukazuje, že pirátské posádky 18. století si vládly psanými články, které před plavbou podepsal každý člen posádky.

• Kapitáni byli voleni a dali se odvolat. Moc kapitána vyvažoval proviantmistr.
• Kořist se dělila podle pevných podílů, s odškodněním za zranění: raná forma pojištění.
• Pravidla proti rvačkám na palubě, hazardu a okrádání druhů se přísně vymáhala.

Piráti byli k okolí násilní, takže vzorovou společností nejsou. Leesonova pointa je užší: i lidé, kteří měli všechny důvody se navzájem podvádět, si dohodou vybudovali fungující instituce, protože spolupráce se vyplácela.

Menší a podivnější případy

• Republika Cospaia (1440–1826). Pás země ve střední Itálii zůstal kvůli chybě zeměměřičů mimo hraniční smlouvu mezi papežem a Florencií. Jeho několik set obyvatel se prohlásilo za nezávislé a téměř čtyři staletí žilo bez daní a bez stálé vlády. Jejich heslo: Perpetua et firma libertas, věčná a pevná svoboda.
• Somálsko po roce 1991. Po zhroucení centrální vlády se mnoho oblastí spoléhalo na zvykové právo (xeer), klanové stařešiny a soukromé firmy v telekomunikacích, převodech peněz a bezpečnosti. Peter Leeson ve studii Better Off Stateless (2007) tvrdil, že v mnoha ukazatelích si Somálsko vedlo lépe než za předchozí dravé vlády. Případ je velmi sporný a Somálsko prošlo válkou i hladomorem; ukazuje, že bezstátí po rozpadu je něco úplně jiného než svobodná společnost vybudovaná dobrovolně.
• Soukromá města. V indickém Gurgaonu (Gurugramu) vyrostlo za pár desetiletí moderní město, v němž soukromí developeři zajišťovali silnice, vodu, bezpečnost a elektřinu, které vláda zajistit nedokázala. Výsledek byl chaotický, ale rychle rostoucí, jak popisují Shruti Rajagopalan a Alex Tabarrok ve studii Lessons from Gurgaon (2014).

Co nás dějiny učí

Napříč těmito velmi odlišnými místy se opakuje několik vzorců.

1. Právo roste zdola. Nejdřív přichází zvyk, smlouvy a arbitráž; zákonodárství vládců přichází později a často je jen kopíruje nebo nahrazuje.
2. Odškodnění porazí trest. Systémy bez státu se obvykle soustředí na nápravu škody oběti, ne na vězení.
3. Pověst vymáhá. Kde lidé spolu jednají opakovaně, je hrozba vyloučení silnou sankcí.
4. Možnost odejít drží moc na uzdě. Islanďané mohli změnit náčelníka; kupci si mohli vybrat jiný trh; zlatokopové se mohli přesunout do jiného tábora.
5. Nebezpečím je koncentrace. Když konkurence mezi poskytovateli práva zmizí, jako na pozdně středověkém Islandu, může se systém bez státu sesunout do státu.

Kam dál

• Jak by tato ponaučení mohla fungovat dnes: soukromé právo a obrana.
• Infrastruktura a veřejné služby: veřejné statky bez státu.
• Opačný případ: co je stát?