Co je stát?

Učí nás, abychom stát chápali jako „nás všechny“ dohromady, jako klub, do kterého všichni patříme. Při bližším pohledu je to něco úplně jiného: jediná organizace ve společnosti, která vám smí vzít peníze bez zeptání a potrestat vás, když jí konkurujete.

Definice

Německý sociolog Max Weber podal nejpoužívanější definici v přednášce Politika jako povolání (1919): stát je lidské společenství, které si na určitém území úspěšně nárokuje monopol legitimního fyzického násilí.

Vystupují tu dva rysy a libertariáni přidávají třetí.

• Územní monopol. Uvnitř svých hranic je stát posledním soudcem ve všech sporech, včetně sporů se sebou samým. Nikdo jiný nesmí nabízet konkurenční soudy ani policii.
• Legitimita. Lidé obecně přijímají násilí státu jako zákonné způsobem, jakým by stejné činy nikdy nepřijali od nikoho jiného.
• Povinné financování. Murray Rothbard dodává, že stát je jediná organizace, která své příjmy nezískává dobrovolnými příspěvky ani platbami za služby, ale donucením: daněmi.

Váš fotbalový klub, zaměstnavatel, církev i banka vás můžou štvát, ale žádný z nich vás nemůže zavřít za to, že odmítnete platit. V tom je ten rozdíl.

Dva způsoby, jak zbohatnout

Sociolog Franz Oppenheimer napsal v knize Der Staat (1908), že bohatství lze získat jen dvěma způsoby.

• Ekonomickými prostředky: něco vyrobit a dobrovolně to směnit s ostatními.
• Politickými prostředky: vzít, co vyrobili druzí, silou.

Oppenheimer definoval stát jako „organizaci politických prostředků“. Historicky podle něj státy vznikaly, když se dobyvatelské skupiny usadily mezi poraženými a příležitostné plenění proměnily v pravidelný tribut. Výběrčí nahradil nájezdníka, tribut se stal daní.

Rothbard na to navázal v eseji Anatomy of the State (1974), která zůstává jedním z nejsrozumitelnějších úvodů do toho, jak státy fungují.

Proč lidé poslouchají?

Žádný vládce nemůže osobně donutit miliony lidí. I ten nejkrutější režim závisí na tom, že většina lidí většinu času spolupracuje. Jak v roce 1741 poznamenal filozof David Hume, protože síla je vždy na straně ovládaných, vládnoucí nemají nic, o co by se opřeli, kromě mínění.

Francouzský spisovatel Étienne de La Boétie řekl totéž kolem roku 1550 v Rozpravě o dobrovolném otroctví: tyrani mají jen tu moc, kterou jim lidé dají. Stačí se rozhodnout, že už sloužit nebudete, a jste svobodní.

Proto státy hodně investují do legitimity. Rothbard popsal klasické nástroje:

• Boží nebo dějinné poslání. Kdysi vládli králové „z milosti Boží“; dnes státy vládnou ve jménu „lidu“, „národa“ nebo „demokracie“.
• Intelektuálové. Soudy, univerzity a média závislá na státních penězích nebo licencích mají dobrý důvod vysvětlovat, proč je stát nezbytný.
• Strach. Z cizích nepřátel, ze zločinu, z nemocí, z chaosu bez státu.
• Nevyhnutelnost. „Stát tu byl vždycky a vždycky bude.“
• Ztotožnění. „Vláda jsme my.“ Když je stát „my“, vzdorovat mu vypadá jako vzdorovat sám sobě.

Demokracie: vláda se souhlasem?

Demokracie se často nabízí jako odpověď: stát je legitimní, protože si ho volíme. Libertariáni mají několik námitek.

• Nikdy jste nic nepodepsali. Lysander Spooner v No Treason (1867–1870) upozornil, že žádný žijící člověk nikdy nesouhlasil s ústavou USA. Smlouva podepsaná dávno mrtvými lidmi dnes nikoho nezavazuje.
• Většina není souhlas. Když 51 % odhlasuje, že vezme majetek zbylým 49 %, těch 49 % nesouhlasilo. Jak říkal Spooner, člověk není o nic méně otrokem jen proto, že si smí jednou za pár let zvolit nového pána.
• Hlas toho moc nerozhodne. Jeden hlas z milionů skoro nikdy nezmění výsledek. Ekonomové teorie veřejné volby jako James Buchanan (Nobelova cena 1986) ukázali, že politici a úředníci sledují vlastní zájmy jako kdokoli jiný a že malé organizované skupiny získávají výhody na úkor velkých rozptýlených skupin.
• Krátký horizont. Hans-Hermann Hoppe v knize Democracy: The God That Failed (2001) tvrdil, že volení vládci jako dočasní správci mají menší důvod než dědiční vlastníci chránit dlouhodobou hodnotu země. Během svého funkčního období maximalizují výdaje a dluh. Hoppe monarchii neobhajoval; tvrdil, že obojí je horší než společnost bez státu.

Nic z toho neznamená, že demokracie není lepší než diktatura. Pokojné předávání moci a svobodné volby jsou skutečné výdobytky. Braní z nich ale nedělají dávání.

Stát a „společenská smlouva“

Mnoho filozofů od Thomase Hobbese po Johna Rawlse ospravedlňuje stát jako jakousi mlčky uzavřenou smlouvu: přijímáme jeho pravidla výměnou za ochranu. David Hume na to odpověděl už roku 1748 obrazem. Tvrdit, že lidé se státem souhlasí, protože neemigrují, je jako tvrdit, že muž, kterého na loď přenesli ve spánku, souhlasí s vládou kapitána, protože může vždycky skočit do moře.

Skutečná smlouva má jasné podmínky, dá se odmítnout a zavazuje obě strany. „Společenská smlouva“ nemá ani jednu z těchto vlastností. Stát může její podmínky libovolně měnit a sám rozhoduje, zda je dodržel.

Proč státy rostou

Ekonom Robert Higgs v knize Crisis and Leviathan (1987) ukázal opakující se vzorec: během válek, krizí a mimořádných situací moc vlády prudce roste. Když krize skončí, trochu se zmenší, ale nikdy ne tam, kde byla. Daň z příjmu, válečné regulace, pravomoci ke sledování i mimořádné rozpočty často přežijí krizi, která je ospravedlnila, o desítky let.

Přidejte pobídky popsané výše, soustředěné výhody, rozptýlené náklady a krátký horizont, a růst je normálním stavem státu. Ve většině evropských zemí činily výdaje státu před první světovou válkou kolem 10–15 % HDP. Dnes jsou to obvykle 40–55 % (Vito Tanzi a Ludger Schuknecht, Public Spending in the 20th Century, 2000; Eurostat).

Lidská cena

Dvacáté století bylo stoletím státu na vrcholu moci. Politolog R. J. Rummel v knize Death by Government (1994) odhadl, že vlády v letech 1900–1987 mimo boj zabily asi 170 milionů lidí, většinou vlastních obyvatel, popravami, hladomory, tábory a čistkami. To je několikanásobně víc, než kolik lidí padlo v bojích všech válek století. Středoevropanům to připomínat netřeba: nacismus i komunismus byly ve svém jádru státem bez hranic.

V tom je libertariánská obava v nejostřejší podobě. Instituce, která si nárokuje právo brát, poroučet a trestat, bude přitahovat lidi, kteří chtějí brát, poroučet a trestat.

Když ne stát, tak co?

Kritizovat stát je ta snazší část. Těžší otázka je, jak by bez něj fungovalo právo, bezpečnost a veřejné služby. Tento web se snaží odpovědět:

• Soukromé právo a obrana: soudy, arbitráž a bezpečnost bez monopolu.
• Veřejné statky bez státu: silnice, majáky a pomoc chudým.
• Společnosti bez státu v dějinách: středověký Island, kupecké právo, americký Západ a další.
• Jsou daně krádež?: financování státu pod drobnohledem.